A pak že to nejde

21. únor 2015 | 20.08 |

1. Zubař  (pokud chcete číst pozitivnější věci než povídání o tom, jakej jsem debil, tak přeskočte rovnou k bodu 2)

Jak už jsem tu několikrát psala, nesnáším doktory. Ale ne tak, jak je asi nemájí rádi normální lidé. Já z nich mám opravu panickou hrůzu. Ze všech. Začalo to už když jsem byla mimčo, rodiče mými historkami baví širokou rodinu dodnes. Kousání doktorů, utíkání na chodbu atd. V pubertě jsem měla pořád angíny, tak aspoň na obvoďáka jsem si v tu dobu zvykla - nic jiného mi totiž ani nezbývalo. Možná tu někdy popíšu i mé nehezké případy z nedávné minulosti, které se mi u lékařů staly, ale ne teď.

Nejhorší je to se zubařem, jak jsem tu před pár týdny psala. Chodím tam jednou za uherský rok (pro rejpaly - ani po pěti, třech a dvou letech bez návštěvy zubaře mi nikdy nic nenašel). Před těmi pár týdny mi ale vypadla plomba, tak mě to aspoň donutilo se zase objednat. Den před termínem jsem ale dostala angínu a antibiotika, takže strávit celkově přes 2,5 hodiny jen na cestě vážně nepřipadalo v úvahu. Tak jsem poprosila Francouze, aby mi protekčně domluvil schůzku u jeho známého přímo v Praze. On taky potřeboval jít (zlomil se mu zub), tak jsme se rozhodli, že půjdeme spolu.

Shrňme si to - protekční návštěva u zubaře v Praze v sobotu odpoledne, který věděl, že chci ošetřit vážně jen ten jeden zub - kdyby mi náhodou našel i něco jiného. A navíc za doprovodu přítele. Co víc si člověk s chorobným strachem může přát, že...? Včera to na mě ale začalo padat a radši jsem si vzala půlku prášku na uklidnění. Společně s jedenácti (!!!) epizodami seriálu Girls zhlédnutých během jediného odpoledne a večera jsem i docela dobře spala.

Dneska už to bylo horší. Dopoledne jsem si vzala další půlku prášku, ale moc nezabírala. Až někdy do tří odpoledne jsem trávila veškerý čas scholoulená do klubíčka na gauči s šílenou únavou. Nebyla jsem schopná se ani najíst, a měla jsem teplotu 37,5. Vzala jsem si tedy další prášek. Ano, to všechno z nervů. Na spoustu lidí by to zafungovalo, a politovali by mě. Ne ovšem na Francouze, který mě zná až moc dobře. Došlo mu, jaký je pravý důvod, a "agresivním" a vyděračským stylem mě tam prostě dokopal jít. Byla jsem na něj naštvaná a v tramvaji si protestně stoupla na druhý konec (  ano, velice dospělé chování).

Pak ovšem prášky konečně začaly působit. Až moc. Vím, že mi nedělají moc dobře (beru ji je jen občas do letadla, ale i to jen výjimečně). Byla jsem jako zfetovaná, a chtělo se mi spát. Zubař mě hned poslal do křesla, a musím se přiznat, že si první třetinu prohlídky vůbec nepamatuju  . Ale opravdu vůbec. Protože když všechno bylo hotovo, tak jsem se ho zeptala, jestli by mi mohl projít i zbytek zubů, když už jsem tam - jestli nemám nějaké kazy nebo tak.

Trochu vykuleně mi řekl, že to už zamozřejmě na začátku udělal, a že je všechno v pořádku.

Taky mi řekl o mých zubech pár informací, které žádný jiný zubař ani nezmínil. Celou dobu vtipkoval, uklidňoval, říkal technické věci. Prostě všechno super. Odcházela jsem od tamtud v totální euforii, a když jsme se hned šli s Francouzem projít, tak jsem si připadala jako v Samotářích - "tady je ale krásně", "Praha je tak super město", "koukni na ty hvězdy" apod. . Vzali jsme to přes Staromák, kde jsme zjistili, že se koná festival k oslavám Nového čínského roku. To mi ještě dodalo, a už jsem si připadala vážně jak na jiné planetě. Neoslavili jsme spolu Silvestra, protože jsme byli pár tisíc kilometrů od sebe, ale oslavili jsme Nový čínský rok.

2. Další věci dnešního odpoledne

Když jsem pak volala mamce, zjistila jsem další super věc. Rodiče jedou po více než deseti letech na dovolenou. Poslední měsíce jsem zmiňovala, že je to mezi nimi dost špatný, mamka byla koukat na několika bytech, a plánovala se co nejdřív odstěhovat. Nemluvili spolu, a když ano, tak se hádali. A teď tahle super zpráva... Tím se moje dobrá nálada ještě prohloubila. Taky to znamená, že budeme mít v Francouzem na deset dní v Praze auto, tak budeme moct podniknout nějaký výlet.

Taky přemýšlíme, že v dubnu nebo prostě na jaře konečně poletíme do Paříže. Už to odkládáme dlouho, ale myslím, že teď už vážně pár společných dní někde mimo všechnu realitu opravdu oba potřebujeme, a zasloužíme si je. A taky se "jen tak" zmínil, že prý tomu zubaři řekl, že jsem jeho snoubenka (je to taky cizinec a česky mluví jen trochu, navíc jsem byla mimo, takže jsem je neposlouchala)... Ehm... Tak nevím, co tím chtěl básník říci.

Kromě valentýnské květiny mi taky tak obden kupuje čokoládu, a včera dokonce náušnice (!). Jen tak.

A pak člověk nemá mít v těch vztazích bordel.... (Kdo četl zaheslovaný článek, ten ví.)

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře

RE: A pak že to nejde editt 22. 02. 2015 - 12:25
RE(2x): A pak že to nejde chaostheory 22. 02. 2015 - 19:03